Jedno se těmto dvěma výtečníkům rozhodně upřít nedá. Svoji hudbu si dokázal přizpůsobit přesně tak, aby k ní už nikoho dalšího nepotřebovali. Ta za předpokladu, že cílem zůstává totální devastace, nemůže s takhle rozdanými kartami ani být jiná, než BLACK COBRA předváděli na svých předchozích nahrávkách. Na té letošní nám do této roztomilé telenovely příliš mnoho nových postav nepřijde, ale o zajímavé zvraty nebude rozhodně nouze, takže diváci by rozhodně neměli přepínat na jiné televizní kanály.

Děj je totiž napnutý od samotného začátku a zápletka už zkrátka nemůže být zamotanější. Don Rafael Martinez rozehrává svými škopky velice rafinovanou hru, do které pro dosažení svých nekalých cílů neváhá zatáhnout ani zpočátku nevinného potulného kytaristu Jasona Ladriana. Že to s charakterama jednotlivých postav nebude nakonec tak, jak se zprvu jeví, už můžeme brát za samozřejmost, se kterou scénáristé bojují o přízeň diváka očekávajícího dramatické dějové obraty. Jason totiž vzápětí přebírá otěže této obrovské intriky a nebohý Rafael pak uvízne ve vleku následujících událostí.

Oproti předchozí sérii se toho zase příliš mnoho nemění. Nahuštěný děj plný brutality, vzteku a násilí však i nadále ve svých útrobách uchovává dostatek zvrácené přitažlivosti i pro diváky, kteří zrovna neholdují podobným kratochvílím. Hudba BLACK COBRA je nelítostná a devastující, avšak spíše než k bohapusté likvidaci všeho v okolí stimuluje k uvolnění přebytečné energie formou terapie strávené v klidu před televizní obrazovkou, pardon reprosoustavou. Oko zkušeného diváka jistě postřehne nejednu důvěrně známou scénáristickou fintu, takže je lehce možné, že ten či onen riff vám bude připadat více než povědomý anebo že vám onen typický neklidný styl bicích bude jasně evokovat starší epizody a tudíž i poznávací znak skupiny.

Tým píšící jednotlivé epizody této ságy se ani nijak netají svým lpěním na zavedených konvencích, ovšem snaha jít vpřed tady rozhodně je. Zatímco předchozí série s titulem „Chronomega“ se vyznačovala až nezměrnou brutalitou, ve které takřka nezbylo místo pro zjemňující prvky, letošní dílo přeci jen nastavuje i vlídnější tvář. Sice lze s naprostou jistotou říci, že diváci bažící po lásce a něžnostech se budou této záležitosti vyhýbat obloukem, ti ostatní by se zase pro změnu neměli zaleknout heroického sóla v úvodní epizodě „Avalanche“. Tento v hudbě BLACK COBRA poměrně překvapivý prvek rozhodně neznamená blýskání na melodičtější časy.

Třetí díl „Corrosion Fields“ zase pro změnu otevře překvapivá scéna za zvuků poloakustické kytary, do hry se pak okamžitě vracejí dobře známé charaktery a vše je opět ve starých kolejích. Takže netrvá dlouho a máme tady další riffový válec, který se však tentokráte šine o něco pomalejší rychlostí. Za hermetickou konzistenci, s jakou drží nahrávka pohromadě, si její tvůrčí tým zaslouží vysokou pochvalu. Svůj díl zásluh na tom má bezpochyby i nebývale vražedný zvuk, kterým se „Invernal“ může pochlubit, čímž za sebou o koňskou délku nechává i lehce neostrou produkci předchůdce „Chronomega“.

BLACK COBRA zrají, o tom není pochyb. Energický potenciál jejich letošní novinky je doslova vražedný. „Invernal“ je zatraceně nelítostná nahrávka, manifest gradující hudební brutality a zároveň zrcadlo dnešní doby. Album ostré jako břitva a těžké jako demoliční kladivo.